Autor:
Markus Zusak
Ilustrátor:
Trudy White
Počet
stran: 528
Rok
vydání: 2009
Mladý
australský autor sepsal silný, zajímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho
vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým
odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a
vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí
přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I
Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není
skličující.
Můj
dojem: Druhá světová válka. Téma, o kterém bylo napsáno hodně
silných a skličujících příběhů, které nejednomu čtenáři vzaly srdce. Mezi těmi
všemi knihami je ale stále těžší a těžší najít takovou, která by byla jiná než
ostatní, klišé pro ni cizí slovo a přesto by dokázala zamávat našimi emocemi.
Naše
Vypravěčka zná všechna zákoutí války, proplétá se mezi nimi a zpovzdálí sleduje
osudy a příběhy některých jedinců. Není to ale jen Liesel, která ji zaujme.
Smrt jako postava, která nás provádí celým příběhem, je opravdu nápaditá. Nad
vším má rozhled a vidí i věci, které by samotné postavy do souvislostí dát
nedokázaly. Pohybuje se na několika místech najednou, a tak nejenže prožíváte
Lieselin příběh v malém domku v Nebeské ulici, ale ohlížíte se i do minulosti
Hanse Hubermanna, zažijete mráz u Stalingradu i příběhy z dětství našich
hrdinů. Zlodějku knih netvoří jen jeden holý příběh, ale právě osudy vedlejších
postav, jejich strasti a trápení z minulosti, události, které je později vedly
k rozhodnutím, která udělaly. A všechny tyhle malé větve vytvářejí jeden velký
strom.
Všechno
má rub a líc a není tomu jinak ani u Smrti. Právě její vševědomost může někomu
vadit, jelikož dokáže předpovědět kdo a kde zemře. V ten okamžik Vás to pak ani
nepřekvapí. Markus Zusak zvolil pro Zlodějku knih hodně zvláštní styl psaní.
Jak už bylo řečeno, Vypravěčkou je tedy samotná Smrt. A celá kniha opravdu
vyznívá jako vyprávění. Předává Vám zlodějčin příběh jako by s Vámi mluvila,
někdy ho doplnila vlastními vtipnými poznámkami a tam, kde je to nutné, vysvětlila
situaci.
Ze
začátku jsem bohužel měla problém se do Zlodějky začíst. Nebylo to stylem
psaní, ten se mi líbil a přišel mi jako zase něco jiného, ale po pravdě, čekala
jsem, že se děj rozjede o něco dříve. Za sebou jsem už měla pár desítek stran a
co jsem se dozvěděla? Dokázala jsem si představit domácnost Hubermannových i
jejich hádání, jací lidé bydlí v ulici i charakter zvědavé Liesel.Nějaké to
napětí bylo ale v nedohlednu. Nemohu říci, že bych knížku přímo hltala, četla
se dobře, ale právě její pomalejší průběh mě brzdil.
Co
ale musím u autora opravdu vyzvednout, je vystižení charakterů jednotlivých
postav. Ať už to byla Liesel, někdy tichá jako myška, jindy holka, která se
nebojí dát ránu. Rosa Hubermannová obdarovávající všechny kolem sebe nadávkami Saumensch
a Saukerl, ale když jde do tuhého, žena s chladnou hlavou. Ilsa Hermannová,
která žije minulostí. Všechny postavy jsem si dokázala představit, jako bych je
sama znala.
Nevím,
co přesně mi na Zlodějce knih vadilo, ale něco jí prostě chybělo. I u této
knížky jsem výjimka potvrzující pravidlo, ale nedojala mě. Neronila jsem při
čtení slzy jako kapky deště ani jsem nespotřebovala tunu kapesníčků. Na druhou
stranu si myslím, že v ní jdou najít zajímavé myšlenky, protože nic není jen
černobílé. Ani tato recenze.
Hodnocení:
7/10
Původní datum vydání: 22.8.2018
0 komentářů