Otka

S trochou nadsázky by se dalo říci, že Otka patří mezi young adult klasiky. Dle knižní předlohy byl natočen stejnojmenný film, byla jednou z prvních knih tohoto žánru u nás a ve své době si získala srdce nejedné čtenářky. Uběhlo už 6 let od jejího vydání, nicméně já se k ní dostala až teď. A co na tuto stálici říkám?

Hned na úvod mě překvapil autorčin styl psaní. Slang, vulgární výrazy, hlavní hrdinka Bianca se ničeho z toho nebojí a sarkasmus je její druhé jméno. Ovšem to je asi to jediné, co mě na celé knize udivilo. Otka v sobě totiž spojuje snad všechny klišé young adult literatury, která tentokrát ani zdaleka nefungují.

Milostná linka je s prominutím jedna velká katastrofa. Playboy školy a tichá šedá myška, kde jsem to už jen slyšela? Láska mezi nepřáteli je nesmrtelné téma. Všichni už při čtení anotace vědí, jak se bude vztah hlavních hrdinů vyvíjet, nejinak je tomu i u Otky. Na rozdíl od desítek povedených příběhů chybí vztahu Biancy a Weasleyho chemie. Nenajdete ji na začátku a nenajdete ji ani v poslední kapitole. Během celého budování důvěry a poznávání se, pokud to tak tedy vůbec lze nazvat, není cítit nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo romantiku.

Celý příběh začíná Biančiným ukvapeným políbením Wesleyho a v řadě nelogických rozhodnutích hlavní hrdinka pokračuje i po zbytek knihy. Nemůžu říci, že by mi Bianca byla vyloženě nesympatická, jen jsem si k ní nedokázala najít cestu. V jednu chvíli se chová jako dospělá, jen aby se o okamžik později změnila v malé dítě.

Kromě potíží se vztahy se hlavní hrdinka potýká také s rodinnými problémy. Ano, je to téma, které by v literatuře nemělo být opomíjeno, jenomže v případě Otky je těžko uvěřitelné. Jako kdyby autorka jen klouzala po povrchu. Další klišé typu milostný trojúhelník či odloučení od přátel jsou jen třešničkou na dortu.

Knížce se nedá upřít poselství, které říká, abychom byli sami se sebou spokojeni, nicméně čekala jsem od Otky o hodně více. Ve většině ohledů je příběh bohužel průměrný.