Zvuk dešťových kapek narážejících do oken, šálek teplého čaje a dobrá knížka. Léto je za námi a pochmurné počasí pomalu, ale jistě přichází. Oslovila jsem 7 bookstagramerů, respektive bookstagramerek, aby vybraly nejlepší knihu tohoto léta. Jejich tipy jsou zároveň inspirací, jakým příběhům dát letos na podzim šanci.
Zatímco v minulosti byla Florencie domovem učenců a myslitelů, dnes láká především turisty. Katedrála Santa Maria del Fiore s proslulou kopulí od Brunelleschiho patří mezi nejvýznamnější stavby světa. Galleria dell'Accademia ukrývá Michelangelova Davida, pravděpodobně nejslavnější sochu, kterou kdo kdy vytesal. A Galleria degli Uffizi s díly od Rafaela, Botticelliho, Leonarda da Vinciho a dalších se právem řadí mezi ty vůbec nejdůležitější galerie umění. Co krok, to historická památka. Tisíce lidí proto každoročně tráví letní dovolenou právě v metropoli Toskánska. Na co si dát pozor a jak se na návštěvu co nejlépe připravit?
V dobách své největší slávy pomáhala Koňská knihovna více než sto tisícům lidí. V důsledku Velké hospodářské krize se i střední třída propadla na hranici bídy a přístup ke knihám či časopisům v chudých částech Spojených států amerických – kam patřilo i východní Kentucky – byl velmi omezený. Projekt vzniklý pod záštitou Úřadu na podporu zaměstnatelnosti šířil vzdělanost v odlehlých, často těžko dostupných oblastech Appalačského pohoří, a navíc poskytoval místním ženám placenou práci.
Koňská knihovna a zapadlý venkov, kde se každá odlišnost trestá pohrdáním, inspirovaly spisovatelku Jojo Moyes k sepsání jejího nejnovějšího románu s názvem Jako hvězdy v temné noci. Představuje v něm příběh mladé Angličanky Alice, jež se s manželem přestěhuje do Kentucky. Brzy si ovšem uvědomuje, že vztah s pohledným Bennettem nefunguje tak, jak by si přála. Útočiště nalézá v nově zřízené Koňské knihovně.
„My ženy musíme čelit mnoha neočekávaným výzvám, pokud se rozhodneme překročit hranice toho, co se pro nás považuje za obvyklé a přijatelné.“
Jojo Moyes, autorka bestselleru Než jsem tě poznala, si
srdce čtenářů/čtenářek získala pro příběhy o milostných vztazích. Tentokrát se
ale pouští do zcela jiných vod. Ve spletitém a komplexním vyprávění se věnuje
rasové segregaci i problematice uhelných dolů, které ničí nespoutanou přírodu a
obyvatele horských příbytků vyhánějí pryč. Nosným tématem, které protíná všechny
vedlejší linky, je ovšem síla přátelství. Vztah mezi čtyřmi knihovnicemi zraje pomalu
(román se odehrává v průběhu několika měsíců), s přibývajícím společně
stráveným časem se upevňuje. Podobně se vyvíjejí i postavy. Nacházejí sami
sebe. Být ženou vymaňující se stereotypům v silně patriarchální
společnosti znamenalo dennodenně snášet úšklebky i vyhrůžky, které ne vždy
zůstaly „pouze“ u slov. Feminismus, který autorka zpracovává citlivě, je dalším
výrazným motivem románu.
I přes silná témata zůstává Jako hvězdy v temné noci především poutavě napsaným příběhem. Díky čtivému stylu psaní, který je autorce vlastní, ubíhají i delší kapitoly rychle. Velkým plusem je nepředvídatelnost. K úplnému závěru by se několik výtek našlo, nicméně zbytek děje je bezkonkurenční. Na začátku vůbec nevíte, kam osud, nebo spíše pero spisovatelky, postavy zavede a jaká bude hlavní zápletka. Zvrat od zvratu čekáte. Jak jsem již totiž psala, romantika je sice v knize přítomná, ale ustupuje do pozadí a nechává prostor jiným tématům.
„‚Víš, co je nejhorší, když tě chlap zmlátí?‘ pronesla Margery po chvíli. ‚Nejhorší není ta bolest. Nejhorší je, že v tu chvíli si uvědomíš, co to doopravdy znamená, že jsi ženská. Že je úplně jedno, jak jsi chytrá, jak dobře umíš diskutovat, prostě oč jsi lepší než oni. Nejhorší je to vědomí, že tě vždycky můžou umlčet pěstí. Stačí jedna rána a je to.‘“
Na rozdíl od již zmíněné knihy Než jsem tě poznala či dalšího
autorčina románu Dívka, již jsi tu zanechal netlačí její nejnovější počin na
city. Svou roli v tom hraje i slabší závěr. Výše uvedené tituly
vyvrcholily v srdceryvné drama, ovšem Jako hvězdy v temné noci končí
poklidně. Některé linky dokonce autorka nechává nedořešené, ať si je dokreslí
fantazie čitatele.
Navzdory drobným nedostatkům se ovšem román řadí k tomu nejlepšímu, co jsme od Jojo Moyes zatím viděli.
Hodnocení: 8,5/10
Autor/ka: Jojo Moyesová
Originální název: The Giver of Stars
Počet stran: 400
Nakladatelství: Ikar
Datum vydání: 2020
Anotace:
Alice Wrightová doufala, že sňatkem s pohledným Američanem Bennettem Van Clevem unikne sešněrovanému životu v Anglii. Jenže ani její manželství, ani život v zapadlém koutě Kentucky se nevyvíjí tak, jak si představovala. Nadšeně tedy uvítá možnost zapojit se jako dobrovolnice do projektu takzvané Koňské knihovny, který má za úkol šířit literaturu a vzdělanost v odlehlých oblastech Appalačských hor. Alici, Margery a tři další odvážné ženy čeká cestování na koních nebezpečnou divokou krajinou, boj s předsudky místních lidí vůči ženám, přistěhovalcům i lidem jiné barvy pleti, ale také nádherné ženské přátelství, soudržnost i láska. Jojo Moyesová ve svém nejnovějším románu tentokrát přináší výpravné historické drama z dob americké hospodářské krize, vycházející ze skutečných událostí.
Přirovnávat jakýkoliv titul k čemukoliv známému a oblíbenému je vždy chůze po tenkém ledu. Málokdy neskončíte po pás ve studené vodě. Nakladatelství Fragment si na sebe upletlo bič, když knihu od Jennifer L. Armentrout, autorky new adult série Počkám na tebe, popsalo jako „první díl návykové fantasy ve stylu knih Sarah J. Maasové“.
Někdo napíše román o 500 stranách, který ovšem postrádá duši, někomu naopak stačí na perfektní vykreslení postav pár stránek. Petra Dvořáková, autorka románů Dědina a Chirurg, se řadí do druhé skupiny. Novela Vrány přináší působivý, místy až mrazivý příběh, jehož konec ulpívá na čtenáři jako hořká pachuť v ústech.
Únor je na samém konci, ale k ohlédnutí za rokem 2021 se dostávám až teď. Uplynulý rok přinesl hodně nového – maturitu, přijímačky i první semestr na vysoké. Už minulý leden jsem věděla, že na čtení nebude tolik času jako doposud. Celkem jsem přečetla 35 knih, jinými slovy 10 097 stran.
Nikdy by mě nenapadlo, že si dobrovolně přečtu knížku o fotbalu. Když tedy před dvěma roky vyšel Kulti, říkala jsem si, že to není nic pro mě. Před pár dny jsem se k němu úplnou náhodou dostala. Měla jsem chuť na nějakou jednohubku a po ruce zrovna nebylo nic jiného. Jak tedy nakonec mé první setkání s Marianou Zapatou dopadlo?
Včera oslavil blog své 6. narozeniny! Všem moc děkuji za podporu, komentáře, zprávy a doufám, že vás články budou dál bavit. Jsem ráda, že jste se mnou i na sociálních sítích, především na Instagramu, kam přispívám nejčastěji.
Ještě jednou moc děkuju!!!
Nemá cenu lhát, Kudy ke hvězdám mě zaujala především překrásnou obálkou. Ani anotace ale nezněla špatně. Slibovala hate-to-love romanci uprostřed americké divočiny, což se mi zdálo jako skvělý nápad. Čas od času ráda „vypnu“ u nějaké fajn oddechovky, a tak jsem se pustila do knížky od Jenn Bennett. Je ovšem pod nádherným obalem stejně úžasný příběh?
Čtvrtý díl této série, kterou máte rádi, jsem plánovala hodně dlouho. Před maturitou na něj ovšem nebyl čas, a tak vychází až nyní. Tentokrát se podíváme na retelling, který tak úplně retellingem není. Jedná se o fantasy inspirovanou slovanskou mytologií. Už víte, o které knížce mluvím?
Když čtyři roky čekáte na třetí díl jedné z nejlepších českých fantasy, rozporuplné recenze nejsou zrovna to, co byste chtěli slyšet. Bála jsem se. A bála jsem se opravdu hodně. Naslouchač je má srdeční záležitost, směle se vyrovná zahraniční tvorbě a v mnoha ohledech ji i předčí. A teď by mělo přijít zklamání?
S trochou nadsázky by se dalo říci, že Otka patří mezi young adult klasiky. Dle knižní předlohy byl natočen stejnojmenný film, byla jednou z prvních knih tohoto žánru u nás a ve své době si získala srdce nejedné čtenářky. Uběhlo už 6 let od jejího vydání, nicméně já se k ní dostala až teď. A co na tuto stálici říkám?