Přirovnávat jakýkoliv titul k čemukoliv známému a oblíbenému je vždy chůze po tenkém ledu. Málokdy neskončíte po pás ve studené vodě. Nakladatelství Fragment si na sebe upletlo bič, když knihu od Jennifer L. Armentrout, autorky new adult série Počkám na tebe, popsalo jako „první díl návykové fantasy ve stylu knih Sarah J. Maasové“.
První část plánované hexalogie otevírá brány do světa inspirovaného středověkem. Království, jemuž vládnou Povznesení, sužují nelidské stvůry zvané kraveni a mezi poddanými roste podpora Temného, samozvaného dědice království. Naděje všech se upírají k Poppy – Panně –, jež si vyvolili samotní bohové. Po sérii útoků jí do života vstupuje strážce Hawke a Poppy je více než kdy dřív v pokušení porušit všechny svátosti, kterými je od narození svázána.
„Strach a statečnost jsou často jedno a to samé. Buď se z tebe stane bojovník, anebo zbabělec. Jediným rozdílem je osoba, která sídlí uvnitř.“
Vyvolená hrdinka, která se chce vzepřít systému, pohledný „bad boy“ a „opepřená“ romance na pozadí fantasy příběhu. Nic nového ani převratného. Jennifer L. Armentrout zabíjí potenciál svého smyšleného systému zajetými vzorci. Hlavní kamen úrazu ale leží někde jinde. Problém chybějící originality dnes najdeme u téměř každé knihy. Přesto příběhy, ve kterých se střídají klišé jako na běžícím páse, sbírají pozitivní ohlasy. Na rozdíl od knih již zmiňované Sarah J. Maas postrádá ale román chemii, a to jak mezi hrdiny samotnými, tak mezi postavami a čtenářem.
Jen těžko si lze vytvořit vztah k bezduché Poppy, o hlavním hrdinovi ani nemluvě. Lamač dívčích srdcí Hawke Flynn působí jako umělá panenka vyrobená na sériové lince. Autorka mu nevtiskla jediný charakterový rys, který by ho odlišoval od hrdinů z jiných knih. Vedlejší postavy na tom nejsou o moc lépe. Šablonovitá nejlepší kamarádka osloví jen málokoho. Kvůli stereotypizaci vzbuzují ve čtenáři vyhraněné momenty ledacos, jen ne emoce.
Romantická linka, která je nosným pilířem příběhu, nemůže překvapit vůbec nikoho. Údajné peprné scény zase tak „hot“ nejsou. Spíše než lechtivý pocit v podbřišku vyvolávají zdvižená obočí a otázku, kolik toho bude muset čtenář ještě snést. Vztah Poppy a Hawkea, lze-li to tak nazvat, hraničí místy až s toxicitou. Jennifer L. Armentrout dokáže napsat erotickou romanci s lehkostí, tentokrát se jí to ale vůbec nepodařilo.
„Některá pravda jen zničí a rozloží, co by raději měla úplně vymazat. Pravda ne vždy člověka osvobodí. Tomu věří jen blázen, který byl celý život krmen lží.“
Posledním „hřebíčkem do rakvičky“ je extrémně pomalé tempo příběhu. Čtyři sta stran autorka marně buduje charaktery postav a zasvěcuje čtenáře do světa, který není nikterak složitý. Vše podstatné se odehraje až v závěrečném „sprintu“. S přibývajícími stranami sice přibývá i klišé, ale v tomto případě je to paradoxně spíše plus. Díky nim se stává příběh stravitelnějším.
Lze-li tedy Z krve a popela přirovnat k některé knize od Sarah J. Maas, pak jedině k novele Dvůr mrazu a hvězd, která se, slušně řečeno, nepovedla.
Hodnocení: 4/10
 |
0 komentářů