Noci běsů

Když vyhrála Kateřina Šardická Hvězdu inkoustu, zvažovala jsem, zda si Zmizení Sáry Lindertové přečíst, či ne. Ani nadšené ohlasy mě tenkrát nepřesvědčily. Už nevím proč, možná tím, že mě anotací příliš nezaujala. Naopak autorčina druhá kniha Noci běsů mě upoutala hned, a to nejen krásnou obálkou. 

Příběh 4 ztracených dětí, z nichž 3 se po dvanácti letech vrátí, nás zavede do malé vísky obklopené tajuplnými lesy, kde lidé ještě nezapomněli na staré pověry a báchorky. Co když to ovšem žádné báchorky nejsou? Co když je vše skutečné? Polednice, rožanice, Morana, ale především běsy, které na nás číhají v temnotě. Atmosférou jsou Noci běsů naprosto jedinečné. Ze stránek dýchá duch vesnice i stará slovanská mytologie - bytosti, nářečí, zvyky i svátky. A byť se to nestává u knih často, právě tajuplná atmosféra je hlavním tahounem příběhu.

Spojení slovanské mytologie a motivu nočních můr, které přerůstají ze snů do reality, fungovalo skvěle. Sama jsem nikdy spánkovou paralýzu ani nic podobného nezažila, proto mi kniha nejspíše nepřišla až tak děsivá, ovšem byly scény, kdy i mně běhal mráz po zádech.

Noci běsů jsou psané svižně, ale zároveň si udržují pomalou a tajuplnou atmosféru, kdy společně s hrdiny odkrýváte díl po dílu minulost. Pátráte společně s Astrid, Tomem a Dorkou po tom, co se před těmi 12 lety doopravdy stalo. Líbilo se mi, jak se prolínala přítomnost s minulostí. Různé útržky poodhalovaly únos i dokreslovaly hlavní postavy.

První polovina byla naprosto úžasná a být taková i ta druhá, není co řešit. Ovšem jak se příběh chýlil ke konci, atmosféra kolísala a úplný závěr byl zkrátka moc rychlý. Přitom samotná odhalení a vysvětlení dávala logiku a překvapila mě. Bohužel se udála všechna najednou, a tím pádem ve mně nevyvolala téměř žádné pocity.

I přes výtky spojené s posledními stranami mě Noci běsů nezklamaly. Knihu jsem si užila a možná dám té Sáře přeci jenom šanci. A jedna rada z vlastní zkušenosti na závěr: Pokud chcete mít hezké sny, nečtěte Noci běsů před spaním.