Kletbu vítězů mohu s klidným svědomím prohlásit za jednu z nejlepších knížek, které jsem v roce 2019 přečetla. Zrada vítězů nebyla dokonalá, ale i tak jsem si ji užila. A Polibek vítězů? No, řekněme, že na konec této série jen tak nezapomenu.

Na Elizu a její nestvůry jsem se těšila už pěkných pár let. Přesněji řečeno od té doby, co vyšla autorčina první kniha Uvnitř mé hlavy, kterou jsem si zamilovala. Když jsem zjistila, že Eliza (konečně) vyjde v češtině, nemohla jsem být šťastnější. Zároveň jsem se ale bála, aby mě nečekalo zklamání.

Minulý díl s Jiskrou v popelu se vám líbil, a tak se dneska podíváme na další knížku. Tentokrát zabrouzdáme do vod romantických. Řekla bych, že hrdinka dnešního článku je už stálicí YA slaďáren. Dnes se totiž podíváme na trilogii Drahokamy, respektive na první díl - Rudá jako rubín.

V knižní komunitě snad nenajdete člověka, který by neslyšel o Holubici a hadu. Ne, prostě ne. Tahle knížka, která se stala druhým Humbook tipem, doslova proletěla knižním světem a poprask kolem ní začal ještě před samotným jejím vydáním. Naplnila má očekávání?

V červenci to budou už 4 roky, kdy jsem Selekci četla poprvé. Dodnes si na to živě vzpomínám. Objednala jsem si rovnou celou trilogii i s Dcerou. Sluníčko svítilo a já během jediného týdne přečetla všechny tehdy vydané díly. Naprosto jsem si příběh zamilovala.

Selekce má v mé knihovně zvláštní místo. Vždy, když se na ni podívám, dostanu takovou zvláštní nostalgickou náladu. Je to jedna z prvních romantických YA, které jsem přečetla, a možná právě proto jsem měla z re-readingu takovou obavu. Dlouho jsem ho odkládala, čistě ze strachu, že už to nebude takové. Že už se mi série nebude líbit a já si zkazím i tu překrásnou vzpomínku. Pak ale přišla novinka ve formě oznámení filmové adaptace. Nedokázala jsem už dál odolávat a po těch 4 letech si připomněla, jak moc Selekci zbožňuju.

Když jsem otevřela knihu Ve stínu Hvozdu na první stránce a pustila se s chutí do čtení, očekávala jsem poklidnou romantiku na motiv Krásky a Zvířete. Však to znáte, oddechové čtení, u kterého sice víte, jak skončí, ale přesto obracíte stranu za stranou. Upřímně, víc jsem se splést snad ani nemohla.

Už dlouhou dobu jsem si pohrávala s myšlenkou podívat se na seriál Příběh služebnice. Prvně jsem si ale chtěla přečíst knihu. Neměla jsem nijak vysoká očekávání, opravdu ne, ovšem ani tak je knížka naplnit nedokázala.

Začnu asi tou jedinou věcí, která mě pozitivně zaujala, a tou je prostředí. Smyšlený svět je propracovaný, celý systém do sebe zapadá a působí víc než reálně. Ovšem ani to není úplně bez chyby. Už před čtením jsem něco málo o příběhu věděla. Upřímně si ale nejsem jistá, jestli bych se jako někdo, kdo o Příběhu služebnice nikdy nic neslyšel, zorientovala v ději. O celém systému se dozvídáte velmi pomalu, prakticky celou knihu se odkrývají jednotlivé části, a právě proto může zprvu působit chaoticky.

Největší kámen úrazu je pak autorčin styl psaní, který je velmi specifický a ne všem může sedět. To se bohužel stalo i mně. Hodně využívá charakteristik lidí i popisů prostředí, vlastních pocitů a myšlenek. Přímá řeč není místy označená uvozovkami a k zorientování nepomáhá ani časté střídání časových rovin - přítomnosti a životem před převratem.

Ráda bych se tady o knížce rozepsala, jenže vlastně ani není o čem. Celý Příběh služebnice se prakticky veze na jedné a té stejné vlně. Neustále jsem čekala, kdy to přijde, kdy se něco stane, ale...ne. Žádná akce. Děj mi přišel zajímavý až posledních 60 stran, kdy se dejme tomu začalo něco dít, ale do té doby to bylo vyloženě utrpení a nuda. Závěrečné historické poznámky se mi líbily z celé knihy nejvíce. Dodávaly otevřenému konci něco navíc.

Příběh služebnice mě opravdu zklamal. Porovnání se seriálem nemám, ale knížku za mě doporučit nemohu. Nápad je zajímavý, ale jako v tolika případech, i tady pokulhává zpracování. Konec nekonec dává prostor fantazii, jak to vlastně celé skončilo, ale třeba dojde k vysvětlení v druhém díle, o kterém jsem vůbec nevěděla.



Autor: Margaret Atwoodová
Ilustrátor: Není
Počet stran: 332
Rok vydání: 2008

Anotace:
Román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti na půdě dnešních Spojených států amerických, které přestaly existovat a byly nahrazeny totalitním režimem. V nedaleké budoucnosti se vlády nad Spojenými státy chopí klerofašistický režim. Z každého, kdo se proti němu prohřeší, se stává otrok. A z plodných žen ještě něco mnohem horšího - služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají.

Nápad na tenhle článek přišel vlastně zcela nečekaně. Jen tak ze zvědavosti jsem brouzdala po netu a prohlížela si obálky různých knížek. Samotnou mě až zarazila, kolik verzí u některých knih existuje - povedených, i méně povedených. A tak mě napadlo, že bych se o ty nejzajímavější mohla podělit i s vámi, jelikož věřím, že některé překvapí i vás.

Dneska si posvítíme na Jiskru v popelu. Je to už nějaký čas, co vyšel první díl, ale tuhle knížku jsem vybrala především z toho důvodu, že česká verze patří jednoznačně mezi ty nejkrásnější.

Jako první bych ale ráda zmínila originál. Ten asi není žádným překvapením. Jak hardback, tak paperback vypadá skvostně a k samotnému příběhu se vysloveně hodí. Rozpaky mám akorát z třetí verze. Není vyloženě špatná, ale s porovnáním s předchozími obálkami je o poznání slabší. Trošku mi připomíná styl Skleněného trůnu. No nevím, jestli by mě zaujala na první pohled.

Teď už ale k těm zahraničním verzím. Vybrala jsem top 3, které se dle mého povedly nejvíce. Jak už jsem naznačila, česká obálka je překrásná. Písmo, pozadí i samotný povrch obalu. Všechno do detailu propracované. Perfektně se k příběhu hodí. Anglický hardback si nevede o moc hůře. V jednoduchosti je krása a tato obálka nám to potvrdila. Do třetice jedno velké překvapení. O to se postarala Čína. Naprosto se odlišuje od všech ostatních, ale za mě se obálka opravdu povedla. Možná bych vynechala anglický název, ale jinak je tohle prostě nádhera. Motiv růží a popela se zlatým lemováním má svůj půvab.

Přesuneme se k obálkám, které si mě vyloženě nezískaly, ale propadák to není. Zavítáme i k našim sousedům na Slovensko. Jejich verze není špatná, svým způsobem odpovídá příběhu, ale na mě jsou ty barvy až moc výrazné. Od modré, přes oranžovou až po šedou a k tomu zářící nápis. V úplně jiném duchu je pak obálka Gruzie. Stylem by se dala přirovnat k animovanému filmu. Samotný motiv je celkem hezký, avšak jestli vystihuje děj knihy, toť otázka. Asi bych si při pohledu na ni nepředstavila plnohodnotnou fantasy, kterou Jiskra v popelu je.

Druhá anglická verze se té první nevyrovná ani zdaleka. Nepřipomíná vám spíše Persii než starověký Řím? O moc lépe na tom není ani polská verze. Především písmo dělá dojem, jako by šlo o příběh z počítačové hry. V obou případech se motiv k Jiskře v popelu moc nehodí.

Nakonec nás bohužel čekají i ty top 3 nejméně povedené obálky. První z nich je z Německa. Chválím za snahu o motiv, který bude mít spojitost s hlavním hrdinou a maskami, jež autorka v knize popisuje, ale celkově mě verze nezaujala. Z velké části se mi obálky s lidmi moc nelíbí a toto je jeden z těch případů. Ještě hůře na mě působí švédská verze. Nebudu nijak tajit, že když jsem ji spatřila, nemohla jsem věřit vlastním očím. Tady se bije jedno s druhým, barvy, písmo, fotky. Co dodat. Poslední je Bulharsko. Stejně jako u Německa, i tady chválím snahu za ilustraci, která se bude hodit k příběhu, ovšem provedení mírně pokulhává. Nevím, jestli bych si jí mezi ostatními všimla.

To je pro dnešek vše. Rozhodně tohle neberte jako nějaký hejt. Každý máme jiný názor a každému se líbí něco jiného, to plně respektuji.

Budu ráda, když mi do komentářů napíšete vaše top 3 obálky Jiskry v popelu a zda byste si přáli další článek na toto téma.

Všechny obrázky obálek jsou z webu goodreads.com.

 Převyprávění klasických pohádek se poslední roky těší velké oblibě mezi čtenáři, a přiznávám, i já je mám ráda. Velká většina retellingů se inspirovala Kráskou a Zvířetem, ale najdou se i jiné příběhy. Cinder & Ella je toho důkazem. Tentokrát se jedná o nesmrtelnou Popelku.

Vydáme se přímo do záře reflektorů, na červené koberce a před objektivy fotografů, kde vznikají ty nejsladší komedie, nejdivočejší honičky po silnicích, policejní přestřelky a místa z cizích světů. Hollywood se představí v plné kráse. A taková je i knížka. Přestože už po přečtení anotace víme, jak celý příběh skončí, těšíme se, že nás knížka nezklame a užijeme si ji. Stejně jako ve filmových trhácích i v této knížce se najdou místa, kterým jde jen těžko uvěřit. Jak velká by to musela být náhoda, aby se něco takového opravdu stalo? Nijak mi to ale nevadilo. Čtení jsem brala hlavně jako odpočinek a relax. Konec konců, proč se jednou neponořit do krásného snu, kde všechno dopadne tak, jak má.

Hlavní hrdina Brian, chcete-li Cinder, je přesně takový, aby si ho zamiloval úplně každý. Hezký, extrémě sexy, sebevědomý, ale přesto hodný. K tomu vlastní Ferrari a je jedním z nejžádanějších herců současnosti. Uznávám, občas jsem si říkala, jestli to už není trochu příliš. Nechybí ani ,,Popelčiny" nevlastní sestry. A tahle dějová linka podle mě stojí za to. Kapitoly jsou psané z pohledů obou hlavních hrdinů, a tak můžeme vidět svět Ellininýma očima. Všechno je pro ni nové, okolí ji soudí a k tomu se doma necítí vítána. Postupně čím dál víc pronikáme do příběhu a do charakterů postav. Autorka se zaměřuje i na rodinné vztahy a společnost. Společně s Ellou se snažíme smířit s minulostí a vrátit se zpátky do přítomnosti.

Pohledem Briana zase nakoukneme do stinného zákoutí Hollywoodu, který je často idealizován. Ne vždycky je všechno tak růžové, jak se může zdát.

Cinder & Ella je skvělá oddechovka. Přečtenou jsem ji měla za pár dní, jelikož autorčin styl psaní mi vyloženě sedl. Ani hrdinové nejsou špatní a u příběhu jsem se i zasmála. Nemůžete čekat nic akčního se zvraty, ale hledáte-li sladkou třešničku na dort, tahle knížka určitě není špatnou volbou.

Hodnocení: 8/10

Autor: Kelly Oram

Ilustrátor: Není

Počet stran: 375

Rok vydání: 2018

Anotace

Ellin život není žádná pohádka. Před necelým rokem ztratila matku při autonehodě, z níž sama vyvázla vážně zraněná. Svého otce léta neviděla a teď se musí přestěhovat k jeho nové rodině. Jediný, kdo jí rozumí, je Cinder, s nímž se už roky přátelí přes internet, ale s kterým se nikdy nesetkala. Ví, že je vtipný, chytrý a stejný knihomol jako ona. Netuší však, že Cinder je jeden z nejslavnějších hollywoodských herců, který navíc hraje prince v jejím nejoblíbenějším filmu. Změní se teď konečně Ellin život v pohádku?

Když jsem začínala s blogováním, nikdy jsem si nemyslela, že tenhle článek budu psát. Nicméně už je to tak, Tipycz se přestěhovaly na novou adresu.

Na Blog.cz jsem strávila přes čtyři roky. Zažila jsem ještě Standu, kdy Blog fungoval, jak měl, ovšem od té doby, co odešel, Blog pomalu upadal. Objevovaly se malé technické potíže, problémy s přihlašováním a minulý rok mi byl i zablokován blog. Vždy se to ale nějak vyřešilo. Nevím, jak s ostatními, ale se mnou adminky vždy komunikovaly a problém řešily přes soukromé zprávy. Minulý pátek se ovšem na Srdci blogu vyskytl příspěvek, který hlásal konec Blogu. Ten byl následně smazán a nahrazen jiným, ve kterém stálo, že Blog bude fungovat dál. Ke mně se to ale dostalo až v pondělí, a kdyby byla pravda, že končí, nemusela bych z těch 4 let vidět jediný článek. Už jsem si nemohla být jistá ničím. A tehdy jsem se rozhodla blog přestěhovat.

Všechny články jsem si tedy zálohovala do počítače a po vytvoření stránky na blogspotu jsem je jeden po druhém přemístila. Kromě pár vánočních přání atd. tu tedy najdete všechny recenze, tipy na výlety i DIY, které jsem za ty roky napsala. Adresa zůstala téměř stejná. Měla jsem štěstí, jelikož ,,tipycz.blogspot.com" ještě nebylo obsazeno.

Co bude se starým blogem, nevím. Ve středu mi byl opět zablokován z důvodu ,,porušení pravidel" a situaci opět řeším s adminkou. Pokud ale nebude odblokován do 2 týdnů, automaticky bude smazán.

Přiznávám, o přesunu jsem uvažovala už před rokem, ale moc se mi do toho nechtělo. Přeci jen to není je tak. Musíte vytvořit zcela nové stránky, přetáhnout všechny články (,kterých není zrovna málo), a předělat většinu odkazů. Navíc jsem si říkala, jestli to má ještě cenu. Začínáte skoro od nuly. Teď už ale vím, že to smysl má. Za tímhle blogem jsou roky práce a přijít o ně, by mě opravdu mrzelo. Ačkoliv už na blogování nemám tolik času, což je vidět i na počtu článků, pořád mě to baví a věřím, že i starší články mohou někomu pomoci a poradit.

Je mi jasné, že tímhle přesunem ztratím hodně návštěv. Pokud opravdu dojde ke smazání starého blogu, čtenáři, kteří nenavštěvují mé sociální sítě, nebudou o přesunu vůbec vědět, protože kvůli banu je nemám jak jinak informovat. Zároveň přestanou fungovat odkazy na recenze z Databáze knih, stejně tak odkazy na články a fotografie z vyhledávače. Tento krok byl ovšem nevyhnutelný a já doufám, že pokud vás mé články baví, zůstanete se mnou i na nové adrese a zahájíte se mnou novou kapitolu blogu.

Ewilka

Autor: Lin Rina

Ilustrátor: Není

Počet stran: 544

Rok vydání: 2019

Šaty, plesy, plané řeči a na konci toho všeho… ideální manžel. Tak si představuje Animantina matka nejbližší budoucnost své dcery. Jenže Animant je tento svět pozlátka na hony vzdálený. Ona se nejraději pohybuje na mnohem zajímavějším místě - ve světě knih a příběhů. Ačkoliv se s pomocí vtipu a sarkasmu snaží odehnat realitu od sebe co nejdál, stejně ji doběhne. Nabídce pracovat jeden měsíc v univerzitní knihovně se nedá odolat, a tak plna očekávání opouští nudné provinční městečko a odjíždí do Londýna.

V obklopení tolika knihami se jen těžko dokáže soustředit na své pracovní povinnosti. Její už tak rozptýlenou pozornost narušuje i vrchní knihovník - nejprotivnější muž na světě, se kterým není lehké vyjít. Přesto v ní začne probouzet city, které předtím neznala. A ani ta nejučenější kniha jí neporadí, jak se s nimi vypořádat.

Můj dojem: Ať si říká kdo chce co chce, obálka udělá hodně. Díky ní nás kniha upoutá na první pohled a my si přečteme anotaci. A ne jednou si knihu koupíme jen kvůli tomu krásnému vzhledu. Naštěstí mají Kroniky prachu jednu z těch vůbec nejkouzelnějších obálek. Naštěstí anotace slibuje skvělý příběh. A naštěstí je to pravda.

Viktoriánská Anglie, magický Londýn a gentlemani na každém kroku. Ach, jak já tohle historické období miluju. Autorka nemohla zvolit lépe. Jestli něco doopravdy patří k sobě, pak jsou to univerzitní knihovny, krásně vyřezávané dřevo, tisíce a tisíce knih s nezaměnitelnou vůní a mlhou zahalený Londýn 19. století, v jehož ulicích se projíždí drožky a po ulicích potkáte galantní muže v oblecích a s cylindrem na hlavě. Kdo by pro tohle neměl slabost?

Kroniky prachu jsou šité na míru knihomolům. Nejenže se příběh odehrává v knihovně, ale i sama hrdinka Animant je jednou z těch, které najdete nejčastěji s nosem v knize. Jsou ale knihy všechno? Jedno se Animant musí nechat, rozhodně se s ní nenudíte. Je svá, chytrá, občas trochu výbušná a její zvědavost ji často zavede k dobrodružstvím, za které by se nemusel stydět nejeden román. Od první stránky jsem si ji zamilovala. Koho jsem měla ale ještě raději, a věřím, že nejsem sama, byl pan Reed. Upřímně, která žena by odolala hrdinovi, který je ze začátku trochu odtažitý, dost protivný, ale pak se z něj vyklube někdo úplně jiný? Thomas Reed jednoduše nemá chybu. Není to dokonalá postava ani rytíř se svými ctnostmi, ale má svůj šarm, který funguje.

Teďka si možná říkáte, čím jsou Kroniky prachu tak jedinečné. Už po přečtení anotace je zřejmé, jakým směrem se bude příběh vyvíjet. I já jsem si myslela, že mě knížka nemá čím překvapit. Víc jsem se splést nemohla. Co se týče romantické linky, není to láska na první pohled. Líbilo se mi, jak Animant objevovala sama sebe a prožívala všechny pro ni nové city, které do té doby znala jen z knih. Autorka skvěle popsala první lásku i první zklamání. Pomalu, velmi pomalu buduje vzájemné pochopení a přátelství. Ze začátku jsem se trochu lekla, že i v Kronikách prachu bude klišé typu milostný trojúhelník, ale zaplať pánbůh se mu autorka vyvarovala. Náznaky tu byly, ale tak šikovně začleněné do příběhu, že mi vůbec nevadily.

Nemohla jsem se od knížky odtrhnout. I když má přes 500 stránek, přečetla jsem ji za tři večery a přes den se těšila, až k ní budu moci znovu usednout. Je plná situací, které nečekáte, ale i těch, které víte, že přijdou, ale i tak se jich nemůžete dočkat. Nechybí ani vtipné momenty a trapasy. Není to ale jen romantika. Už na začátku se stejně jako Animant snažíte proniknout do tajemství pana Reeda a nemalou roli zde dostává i postavení žen ve společnosti, vztah s matkou nebo předsudky vyšší vrstvy.

Myslím, že podle předchozích slov je jasné, že mé hodnocení nemůže být jiné než kladné. Kroniky prachu je jedna z nejlepších romantických knížek poslední doby. Autorka se mi trefila přesně do noty a mě jen mrzí, že jsem knihu přečetla tak rychle. Jedná se o standalone, takže pokud máte plné zuby dlouhých sérií, sáhněte právě po Kronikách prachu, ať nezapadnou mezi ostatními knihami. Byla by to velká škoda.

Hodnocení: 10/10

Zdroj obrázku

Původní datum vydání: 4.2.2020