Ilustrátor: Není

Počet stran: 296

Rok vydání: 2019

Během královské slavnosti přilétl strašlivý drak a unesl princeznu na svůj hrad. Její život se rázem změnil. Jediné, co teď s jistotou ví, je skutečnost, že má sehrát roli v prastarém Rituálu. Světlým bodem jejího života v zajetí jsou návštěvy záhadného mladíka jménem Arman. Jak se na opuštěný ostrov dostal a co je vlastně zač? Když na to přijde, je už příliš pozdě... Láska k dračímu princi je totiž hořká a velmi nebezpečná.

Můj dojem: Jsou to asi dva roky, kdy jsem poprvé viděla film Dračí princ. Okamžitě jsem si ho zamilovala pro kouzelnou atmosféru a romantický příběh, který je sice na motivy pohádky Kráska a Zvíře, nicméně ji zpracoval tak netradičním způsobem, že na první pohled není v příběhu ani znát. Dokážete si tedy představit mé nadšení, když jsem zjistila, že nakladatelství Fragment plánuje vydat knižní předlohu právě k tomuto filmu. Jak se tedy knížka a film liší?

Jak nadšená jsem byla na začátku, tak rozpačitě jsem se cítila během čtení prvních pár kapitol. Na rozdíl od filmu nepochází princezna ze zimní vesničky inspirující se ruskou kulturou. Právě naopak. Přivítá vás veselé království zaplavené zlatavým slunkem se všemi svými vlastními zvyky a tradicemi. Marně byste tu hledali tu kouzelnou a nenahraditelnou ruskou atmosféru, která dělá Dračího prince tak jedinečným. Rituál se podobá mnohem více klasické fantasy - svět, postavy, kultura. To vše je zcela smyšlené.

Zatímco ve filmu není Kráska a Zvíře téměř znát, kniha je pohádkou inspirována velmi silně a podobnost k původnímu příběhu najdete snad na každé stránce. Je tedy jasné, že rámec zůstává beze změny, stejně jako u dalších retellingů. Rituál si ale vypůjčil i další motivy jako například kouzelné zrcadlo. Právě kvůli velké podobnosti vás kniha ani nemůže kdovíjak překvapit. Spoustu situací tušíte už několik stran předtím, než se doopravdy stanou.

Příběhu nepomáhá ani hlavní hrdinka. Princezna Juta je taková nemastná neslaná. Chvilkami se chová jako ubulené děcko, za pár řádek se z vystrašené dívenky stane dospělá žena beze strachu. Ach jo. Na druhou stranu chemie mezi princeznou a Armanem záhadným způsobem funguje. Čtení ubíhá jedna báseň. Nedej bože, aby ale ti dva nebyli spolu. Zároveň není Rituál přeslazený, jak jsem předpokládala. Děj se veze na poklidné notě, místama protkaný trochou té růžové, nicméně nečekejte nic velkého. Alespoň za to jsem ráda.

Říká se konec sladký, všechno sladké. Co když to tak ale není? Knihu jsem si i přes naprostou neshodu s filmem užívala, četla se mi lehce a přelouskala jsem ji za necelé dva dny. Všechny její mouchy bych jí odpustila, nebýt konce. Dočtu stránku, otočím list a tam prázdno. Ani jeden jediný odstaveček. Prostě nic. Kdo Rituál četl, určitě mi dá za pravdu, že konec je velice zvláštní a svým způsobem nedovyprávěný. Stačilo přidat stránku, dvě a byla bych nadmíru spokojená.

Troufám si tvrdit, že největším kamenem úrazu Rituálu je jeho přirovnávání k filmu, které je uvedeno i na obálce. Nebýt toho, mohlo se jednat o další milý retelling, který sice není kdovíjak originální, nicméně potěší a jako oddechovka je ideální. Takhle už ale víte, co nabídl film a předpokládáte, že taková bude i kniha. Jsem velmi na rozpacích, jak Rituál ohodnotit. Na jednu stranu nemohu říci, že by se mi nelíbil. Dokázal mě zbavit čtecí krize a opravdu jsem si ho užila. Ovšem myslím si, že se z příběhu dalo vytěžit trochu více. Pokud tedy nejste vyloženě milovník pohádek a Krásky a Zvířete, nejsem si jistá, zda je pro vás Rituál to pravé ořechové.

Hodnocení: 6,5/10

Zdroj obrázku

Původní datum vydání: 24.12.2019

Autor: Jay Kristoff

Ilustrátor: Není

Počet stran: 448

Rok vydání: 2019

Dcera popraveného zrádce Mia Corverová se ukrývá ve městě postaveném z kostí mrtvého titána. Vydává se na cestu, aby se stala učednicí nejobávanějšího a nejtajemnějšího sdružení vrahů v celé zemi - Rudé církvi. I když vyniká v použití jedů a zbraní, nemůže ji to zachránit před spiknutím, které se na ni v temnotě chystá. Dokáže ho odhalit včas, než ji dostihne, a pomstít se těm, kteří můžou za smrt jejího otce?

Můj dojem: Nikdynoc se stala knížkou, která hned po svém vydání projela napříč celou knižní komunitou. Vidět jste ji mohli snad úplně všude. I já jsem si ji chtěla dlouhou dobu přečíst, ovšem na Světe knihy v květnu byla vyprodaná, a tak jsem se k ní dostala až teď.

Abych pravdu řekla, ze začátku jsem byla dost zklamaná. Jak já jsem se na knížku těšila, ale prvních 100-150 stránek mi přišlo spíš jako průměr. Tohle je to boom? Tohle je ta všemi opěvovaná knížka? Nechápala jsem a říkala si, jestli vůbec čtu ten samý příběh. Nemohla jsem se vůbec začíst. Paradoxně poznámky pod čarou, které většina lidí brala jako zdržování děje, mi nevadily. Naopak se mi líbily, dokreslovaly celý svět a občas jsem se u nich i zasmála.

Příběh se pomalu začal rozjíždět a mě mé rozpaky opustily. Najednou někdo zmizí, něco nedává smysl a vy chcete zjistit, co nebo kdo za vším stojí. Už jsem neměla problém se začíst. Posledních 200 stran jsem slupla jako malinu a nestačila se divit. Málokdy mě něco v knížce opravdu překvapí. Většinou tak nějak tušíte, co se autor chystá udělat, ale tady? Ani v nejmenším jsem nic nepředpokládala a nestačila se divit. Jak sám Jay říká, nevěří ve šťastné konce. Není se tedy čemu divit, že příběh se často ubírá cestou, která nemusí pro všechny hrdiny dopadnout úplně dobře. Jedna vaše část doufá, že to je jen vtip, ale není. Na žádný happy end to nevypadá.

U Nikdynoci je hodně důležité, zda vám sedne styl psaní, který je velmi osobitý a chápu, že není pro každého. To je asi jeden z důvodů, proč se vám Nikdynoc buď líbí, nebo nelíbí. Autor se nebojí popisovat brutální scény, stejně jako ty erotické. Napětí vykreslí pomocí pár slov tak mrazivě, až se vám zatají dech. Nikdynoc je zkrátka fantasy se vším všudy a pokud se do ní pustíte, měli byste se připravit na opravdu drsně podaný příběh.

Mě osobně nejvíce zaujal svět, ve kterém Mia žije. Autor vymyslel všechno do nejmenšího detailu, každá část říše má svou historii, každý název svůj původ, politika a náboženství jsou tu vykresleny velmi věrně a cítím z ní inspiraci starověkým Římem a částečně i inkvizicí. Díky poznámkám pod čarou, které jsou občas i rozsáhlé, se dovídáme o každém zákoutí, příhodě a postavě z republiky Itreya. Ty sice zpomalují děj, ale díky nim je celý vymyšlený svět tak komplexní. Snad jediné, co bych jim vytkla, je jejich technické provedení. Párkrát se mi stalo, že jsem malou hvězdičku přehlédla, zejména v textu kurzivou, a musela jsem se vracet.

Plusové body má Nikdynoc i za velmi povedené mapičky. Jak jsem psala výše, konec mě překvapil a já už se těším, jak bude příběh Mii pokračovat v Božím hrobě, který vyšel nedávno. Nejsem sice asi tak moc nadšená jako většina, zejména kvůli začátku, ale i tak se mi kniha líbila. Je to zase něco jiného a já jen doufám, že další díly budou stejně překvapivé.

Hodnocení: 8/10

Zdroj obrázku

Původní datum vydání: 19.10.2019

Autor: Brigid Kemmererová

Ilustrátor: Není

Počet stran: 480

Rok vydání: 2019

Princ Rhen, dědic mocného království, se vždy těšil, až převezme vládu a ujme se správy své země. Jenže to bylo ještě předtím, než ho proklela zlá čarodějka. Předtím, než se proměnil v odpornou krvelačnou zrůdu. Předtím, než zničil svou rodinu, svůj hrad i svou zemi. Pro Harper život nikdy nenachystal nic dobrého. Žije sama s bratrem a matkou, nemají moc peněz. A když se jednoho večera pokusím pomoci neznámé dívce na ulici ve Washingtonu, je přenesena do zakleté říše prince Rhena. Monstrum? Princ? Harper netuší, co si myslet. Když však začne poznávat dobré stránky princovy povahy, vypadá to, že prokletí by mohlo být zlomeno. Že se do prince zamiluje lidská dívka. Ovšem to temné síly nemohou dopustit, a tak se spojí, aby Harper i Rhena zničily.

Můj dojem: S retellingy na známé pohádky se v poslední době roztrhl pytel. Obzvlášť na Krásku a Zvíře jsme toho četli spoustu a jeden by si řekl, že nás už nemá co překvapit. Jak si mezi ostatními převyprávěnými příběhy stojí Temné a osamělé prokletí?

Moc nemusím, když se v knížkách prolíná smyšlený svět s tím reálným. A stejný problém jsem měla i tady, zejména tedy na začátku. Auta a Washington, na druhé straně země jak ze středověku s hrady a rytíři. Přišlo mi to takové zvláštní. Naštěstí se většina děje odehrává ve fiktivní zemi Uhlíkově a jakmile jsem se začetla, prolínání mezi světy mi už tolik nevadilo. Mimochodem, taky vám přijde Uhlíkov jako vtipné jméno?

Knížka je sice psaná v přítomném čase z pohledu dvou hlavních postav - Harper a Rhena, což je docela neobvyklé, ale rozhodně jsem s tím neměla problém. Všechny postavy jsou sympatické a hned si je zamilujete. Zejména tedy Rhena. S čistým svědomím můžu říct, že jsem nepotkala postavu, která by byla tak galantní a rytířsky založená. Je to vlastně takový vysněný princ na bílém koni. Ani Harper ale není špatná hrdinka. Dohromady vytváří chemii, která klape a díky které je tahle knížka tak návyková. Přečtenou jsem ji měla během dvou dnů, a i když má téměř 500 stránek, klidně bych snesla dalších 100.

I když je knížka hodně sladká a miloučká, a myslím tím opravdu hodně, není to klišoidní láska na první pohled. Ba naopak. Vztah mezi Harper a Rhenem se vyvíjí pomalu. Autorka stránku po stránce buduje tak křehkou vzájemnou důvěru. I tak se při každém setkání hrdinů uculujete a čekáte, co udělají. V názvu je sice ,,Temné a osamělé prokletí", ale temná knížka rozhodně není. Pokud tedy hledáte romantickou oddechovku, vyváženou tak akorát, u které se zasmějete, tohle je ideální volba. A ani nemusíte být milovníky Krásky.

Temné a osamělé prokletí se drží základní osy pohádky o Krásce a Zvířeti, a tak vás asi nějaký velký zvrat nepřekvapí, ovšem autorka přidala do příběhu i tajemství z minulosti, které sice nedostalo tolik prostoru, ale podle závěrečného epilogu to vypadá, že v druhém díle bude mít velkou váhu. A to je druhá věc, která mě mrzí. Klidně bych si dokázala představit knížku jako povedený standalone. Závěrečné odhalení v epilogu je očekávané a bojím se, že v dalším díle se z hezkého a milého příběhu stane něco jiného. Třeba se ale pletu a autorka mě překvapí. Na to si ale budu muset ještě počkat, protože pokračování zatím nevyšlo ani v originále. Ani nevím, jak to vydržím.

Obstála knížka vedle ostatních retellingů? Za mě tedy rozhodně. Temné a osamělé prokletí má podle mě všechno, co od takového převyprávění očekáváte. Lásku, romantiku, akci a napětí, přátelství a vtipnost. Všeho tak akorát. A k tomu záporáka jak vyšitého v podobě krásné a záludné čarodějky Lilith, u které nikdy nevíte, jakým způsobem se bude mstít příště.

Hodnocení: 8/10

Zdroj obrázku

Původní datum vydání: 24.9.2019

Autor: Sarah J. Maasová

Ilustrátor: Není

Počet stran: 976

Rok vydání: 2019

Aelin riskovala vše, aby zachránila svůj lid a lidi, které miluje. Zaplatila za to strašnou cenu a teď je uvězněna v kovové rakvi a mučena. Pouze vědomí, že na ní závisí osud všech, jí brání v tom, aby podlehla. Aedion a Lysandra zůstávají poslední, kteří brání Terrasen před naprostým zničením. Chaol, Manon a Dorian jsou roztroušeni po celém kontinentu a musí sami volit cestu k naději na spásu. Až se všechny cesty spojí, čeká je velká bitva.

Můj dojem: Skleněný trůn byla jedna z prvních young adultovek, které jsem četla. Během těch 4 let, kdy série vycházela, jsem se pokaždé těšila na další díl. A pak na další a další. A teď je tu konec. Žádné další pokračování nebude. S tímhle pocitem jsem četla Království popela a vychutnávala si každou stránku, a i když jsem chtěla vědět, jak Sarah celou sérii zakončí, hrozila jsem se té chvíle, kdy dočtu poslední slovo.

U Říše bouří jsem měla výhrady, a proto jsem se bála, jak příběh bude pokračovat. Zklamání na konec série, která mě provázela tak dlouho, bych nepřežila. Z počátku jsem si nebyla úplně jistá. Hned několik dějových linek, nespočet postav a rozsáhlé přípravy na válku mi chvílemi dávaly dost zabrat a občas působily až zdlouhavě. Nic z toho ale nedávám autorce za vinu, protože to, co přišlo potom, mi začátek několikanásobně vynahradilo. Jako ticho před bouří. Bolest, krev a smrt vás provází od první stránky až do konce. S napětím čtete popisy bitev z pohledu všech hrdinů a doufáte, že tohle nebude jejich poslední okamžik. Dlouhé popisy nijak nemusím a většinou se u nich nudím, ale tady? Těch 900 stánek boje a vřavy mi uteklo jako nic.

Z předchozích dílů jsme byli zvyklí na nečekaná překvápka. Nitky se spojí, díly do sebe zapadnou, jak mají, a všechno začne dávat smysl. I tady jsou zvraty, ale jednotlivé cesty se uzavírají a pomalu ubývají možnosti, jak se bude děj ubíhat dále. Proto je příběh často předvídatelný a asi každý z nás tuší, jak celá série skončí. Proto nemějte přílišná očekávání a užívejte si příběh takový, jaký je. Neuvažujte nad tím, co by mělo být jinak a jak to mohla autorka napsat. Jen si vychutnávejte každé slovo, protože, jak už jsem psala, nic dalšího už nás nečeká.

I když se může zdát, že stejně jako u Dvorů, má Sarah problém kohokoli zabít, je to jen klam. A když to přijde, nejste na to nijak připravení a stále doufáte, že se něco stane. Nějaký zázrak, kterým autorka vrátí vaši oblíbenou postavu zpátky a všechno skončí tím kýčovitým happy endem, který sice nesnášíme, ovšem v hloubi duše po něm toužíme. Zvlášť jedna smrt mě zasáhla hodně a do té doby jsem si ani neuvědomovala, jak mi tato postava přirostla k srdci.

Mohla bych Sarah vyčíst spoustu věcí. Maeve a Erawana, kteří byli často tak tupí, až to bolelo. Milostné scény a nespočet vztahových linek. Aelin, která dokáže nemožné. Hrdiny, kteří minutu před dvanáctou uniknou jisté smrti. A další drobnosti. Nic takového ale dělat nechci. Protože nic z toho mi nezkazilo všechny ty chvíle plné napětí, dojetí a slz. Chvíle, kdy jsem hlavní hrdiny milovala, proklínala a zase milovala. Chvíle radosti i smutku.

I když mám nejraději počáteční díly série, Království popela je podle mě důstojným zakončením celého příběhu. Vždycky se najde někdo, komu se závěr líbit nebude, ovšem za mě má málokterá, takto rozsáhlá série, vycházející několik let, s nespočtem linek a postav, konec, který si zaslouží. Konec, který nabídne nahlédnutí do budoucnosti hlavních hrdinů a do toho, co je čeká za dobrodružství i po poslední větě na poslední stránce.

Hodnocení: 9/10

Zdroj obrázku

Původní datum vydání: 4.9.2019

Autor: Jojo Moyesová

Ilustrátor: Není

Počet stran: 472

Rok vydání: 2013

Novinářka Ellie při pátrání v archivu narazí na půlstoletí starý dopis, v němž neznámý muž žádá svoji milenku, aby opustila manžela. Ellie příběh, skrývající se za dopisem, okamžitě zaujme - i ona sama má poměr se ženatým mužem.

Rok 1960. Jennifer Stirlingová leží v nemocnici po vážné autonehodě a na nic si nepamatuje - na manžela, na své kamarády, ani na to, jaká byla ona sama. Když se však vrátí z nemocnice domů a najde tajný dopis, pomalu se začíná rozpomínat na milence, kvůli kterému byla kdysi ochotná riskovat úplně všechno.

Můj dojem: Jojo Moyes se stala mou srdeční autorkou. Autorkou, jejíž knihy mě nikdy nezklamaly a vždy mi vyvolaly slzy v očích. Nikdy jsem neměla problém se začíst, stránky mi utíkaly mezi prsty a já jen litovala, že jsem příběh dočetla tak rychle. Tentokrát ale přišel rozpačitý začátek.

Jeden by si řekl, 50 let není mnoho, ovšem změna, kterou společnost prošla za tak krátkou dobu, je neuvěřitelná. Poslušné manželky, které doprovázejí své muže do společnosti, kde se na všechny mohou jen usmívat, jelikož mluvit o svých názorech by bylo nemístné. Rozvod ze strany ženy je společností odsuzován. Při čtení vám dochází, jaké máme štěstí, že žijeme v dnešní době. Jen láska se stále nemění.

Podobně jako u Dívky, již jsi tu zanechal, i zde se proplétá minulost se současností. Hlavní hrdinky od sebe dělí bezmála 50 let, a i když se doba změnila, jejich utajovaná láska si je v lecčem podobná. Kousek po kousku zjišťujeme, co vedlo k tragické nehodě, po které Jennifer ztratila paměť, a hlavně, kdo je její tajný dopisovatel, kterého tak vášnivě milovala? Abych řekla pravdu, občas, hlavně tedy na začátku, jsem měla problém zorientovat se v čase. Jsem po, nebo před nehodou? Nepomáhaly mi ani anonymní dopisy, textovky, e-maily, či pohlednice, jimiž začínala každá kapitola. Hledala jsem v nich souvislosti, ale jako by mezi sebou neměly nic společného. Vysvětlení přišlo až v poděkování autorky, a i když mi udělaly v ději menší zmatek, nakonec jsem ráda, že se do knihy dostaly.

Nevím tedy, jestli to bylo nesnadným zorientováním v ději, nebo tím že jsem knížku nečetla na jeden zátah, ale prvních 200 stránek mi vůbec neubíhalo. Jako by to ani nebyla ta stará, dobrá Jojo Moyes. Nebudu lhát, byla jsem z toho zoufalá. Po částech jsem se prokousávala dál a dál, až to nakonec přišlo.

Od té chvíle mě Jojo nepřestala překvapovat. Nemohla jsem tomu stále uvěřit, že by byla schopná něco takového udělat. To prostě nejde, říkala jsem si, nemůže mi znovu zlomit srdce. Obě linky se stále více proplétaly a já jsem bez dechu sledovala Jennifer s Ellie a nevěděla, které fandit víc.

Poslední dopis od tvé lásky se nese v romantickém duchu, avšak není to slaďárna, u které máte pocit, že se každou chvíli roztečete. Ne, takhle Jojo Moyes nepíše. A jsem za to ráda, protože kdo jiný by dokázal s takovou elegancí psát příběh plný vášně a nesmrtelné lásky protkaný myšlenkami o morálce společnosti, přátelstvím, které nemusí trvat věčně, vztahem otce a syna po rozvodu nebo otázkou nevěry? Není jen černá a bílá. Není jen správné a špatné.

Ač jsem byla na začátku v rozpacích, pocit zklamání se každou další kapitolou vytrácel a přecházel do naprostého zamilování. Ani teď, pár dní po dočtení, nemůžu dostat Poslední dopis od tvé lásky z hlavy. Jsou knížky od Jojo, které mě pohltily od první strany. Jsou knížky, které mě více rozplakaly. Ovšem příběh utajované lásky mě okouzlil a dojal.

Hodnocení: 8/10

Zdroj obrázku

Minulý týden v pátek oslavil blog 4.narozeniny. Chtěla bych všem moc poděkovat. Ať už jste se mnou od úplných začátků nebo je tohle první článek, který čtete. Hrozně si toho vážím a doufám, že se mnou budete i nadále. V poslední době nejsem tolik aktivní, články nevycházejí pravidelně, o to víc mě těší, že vás stále baví a Tipycz stále sledujete.

Přeci jen, 4 roky jsou už poměrně dlouhá doba, a proto jsem si pro vás připravila malou soutěž o mnou vyrobené záložky. Pravidla jsou úplně jednoduchá. Stačí, když mi do 10. září do 13:00 hodin napíšete na e-mail lblog0110@seznam.cz, jaká knížka vás letos nejvíce překvapila a proč. Můžete přidat i nějaký tip na knižní citát nebo knihomolskou hlášku, ať mám inspiraci na další záložky. Do předmětu uveďte ,,Soutěž o záložky". Soutěž platí pro všechny s doručovací adresou v ČR.

O den později vyberu výherce, buď tady nebo na facebooku, a pošlu mu e-mail. Pokud neodpoví do 24 hodin, vylosuji někoho jiného.

Ewilka

Autor: Holly Blacková

Ilustrátor: Není

Počet stran: 420

Rok vydání: 2018

Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli spolu se sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží Jude po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá a nejvíce podlý princ Cardan. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.

Můj dojem: Vlna Krutého prince zasáhla v knižním světě snad úplně každého. Pěly se na něj ódy jako o jedné z nejlepších knížek. Víme, jak to ale bývá u moc propagovaných knih. Skutek utek. Rozhodla jsem se tedy knížku přečíst také a říkám si: Četli jsme vůbec tu samou knihu?

Od doby, co Sarah J. Maas začala psát své příběhy s nelítostnými vílami, jako by se s nimi roztrhl pytel. Vzniká stále více a více knih a je jen otázkou času, kdy jimi budeme přehlceni. Tentokrát se to ale opravdu nepovedlo. ,,Nelítostné víly" Holly Black nakonec zas tak nelítostné nejsou. Vlastně se z toho vyvine jen dětské škádlení a pošťuchování, které trvá bezmála 80 stránek.

Ani vymyšlený svět nebyl můj šálek kávy. Klidná krajina jak z pohádky mi celkově neseděla ke všemu, co nám Jude vyprávěla a nedokázala jsem si moc dobře představit, jak funguje propojení s lidským světem, o kterém se dovídáme už v prologu. Inspirace Sarah J. Maasovou je jasná na první pohled, ale ve srovnání s Dvory na mě Krutý princ působí jen jako chabá pohádková verze.

Proč jsem tedy knihu neodložila? Existuje pár výjimek, kdy jsem knihu nedočetla, ale většinou to nedělám a za druhé, jestli má Krutý princ jednu světlou stránku, pak je to čtivost. Jen díky ní jsem se ,,prokousala" k těm zajímavějším částem, které čekají až na konci. Jako odměna za všechno to trápení. Alespoň ty stály za to. Na pár světlých okamžiků spatříme tu temnou stránku víl a intriky, tajemství i vraždy začnou vyplouvat na povrch. Proč až teď? Proč to tak nemohlo být už od začátku, ptám se.

S Jude jsem problém neměla. Na svůj osud si nestěžovala, zaplať pánbůh, protože ufňukaná hlavní hrdinka by byl poslední hřebíček do rakve. Dokázala se rozhodnout a vzít věci do svých rukou. Na druhou stranu mi ani nepřirostla kdoví jak k srdci. V situacích, kdy jsem se o ní měla bát, jsem jen pokrčila rameny a šla dál. Ani Cardan nebyl má oblíbená postava. Nevím, jestli to tak měl i někdo, ale na mě působil jako postava, u které si autorka přeje, aby ji všichni milovali. Tajemný, podle ostatních krutý, ale skutečnost není tak jednoduchá, a se zálibou zesměšňovat hlavní hrdinku. Není tohle typický vzorec ,,bad boye"? Asi nejvíc mi přirostla k srdci Vivien, sestra Jude. Svou potrhlou povahou a chutí porušovat pravidla si mě získala.

Co musím ale uznat, jsem ráda, že autorka neudělala z Krutého prince slaďárnu s romantickou linkou, kterou jsem čekala. Pokud bude Podlý král, druhý díl, pokračovat ve stejné úrovni jako konec Krutého prince, klidně by mohl mít něco do sebe, jelikož závěr už pohádku nepřipomínal vůbec. I tak je ale Krutý princ hořkým zklamáním a pro mě průměrnou fantasy.

Hodnocení: 5/10

Zdroj obrázku

Původní datum vydání: 21.7.2019