Ewilka

V dobách své největší slávy pomáhala Koňská knihovna více než sto tisícům lidí. V důsledku Velké hospodářské krize se i střední třída propadla na hranici bídy a přístup ke knihám či časopisům v chudých částech Spojených států amerických – kam patřilo i východní Kentucky – byl velmi omezený. Projekt vzniklý pod záštitou Úřadu na podporu zaměstnatelnosti šířil vzdělanost v odlehlých, často těžko dostupných oblastech Appalačského pohoří, a navíc poskytoval místním ženám placenou práci.

Koňská knihovna a zapadlý venkov, kde se každá odlišnost trestá pohrdáním, inspirovaly spisovatelku Jojo Moyes k sepsání jejího nejnovějšího románu s názvem Jako hvězdy v temné noci. Představuje v něm příběh mladé Angličanky Alice, jež se s manželem přestěhuje do Kentucky. Brzy si ovšem uvědomuje, že vztah s pohledným Bennettem nefunguje tak, jak by si přála. Útočiště nalézá v nově zřízené Koňské knihovně.

„My ženy musíme čelit mnoha neočekávaným výzvám, pokud se rozhodneme překročit hranice toho, co se pro nás považuje za obvyklé a přijatelné.“

Jojo Moyes, autorka bestselleru Než jsem tě poznala, si srdce čtenářů/čtenářek získala pro příběhy o milostných vztazích. Tentokrát se ale pouští do zcela jiných vod. Ve spletitém a komplexním vyprávění se věnuje rasové segregaci i problematice uhelných dolů, které ničí nespoutanou přírodu a obyvatele horských příbytků vyhánějí pryč. Nosným tématem, které protíná všechny vedlejší linky, je ovšem síla přátelství. Vztah mezi čtyřmi knihovnicemi zraje pomalu (román se odehrává v průběhu několika měsíců), s přibývajícím společně stráveným časem se upevňuje. Podobně se vyvíjejí i postavy. Nacházejí sami sebe. Být ženou vymaňující se stereotypům v silně patriarchální společnosti znamenalo dennodenně snášet úšklebky i vyhrůžky, které ne vždy zůstaly „pouze“ u slov. Feminismus, který autorka zpracovává citlivě, je dalším výrazným motivem románu.

I přes silná témata zůstává Jako hvězdy v temné noci především poutavě napsaným příběhem. Díky čtivému stylu psaní, který je autorce vlastní, ubíhají i delší kapitoly rychle. Velkým plusem je nepředvídatelnost. K úplnému závěru by se několik výtek našlo, nicméně zbytek děje je bezkonkurenční. Na začátku vůbec nevíte, kam osud, nebo spíše pero spisovatelky, postavy zavede a jaká bude hlavní zápletka. Zvrat od zvratu čekáte. Jak jsem již totiž psala, romantika je sice v knize přítomná, ale ustupuje do pozadí a nechává prostor jiným tématům.

„‚Víš, co je nejhorší, když tě chlap zmlátí?‘ pronesla Margery po chvíli. ‚Nejhorší není ta bolest. Nejhorší je, že v tu chvíli si uvědomíš, co to doopravdy znamená, že jsi ženská. Že je úplně jedno, jak jsi chytrá, jak dobře umíš diskutovat, prostě oč jsi lepší než oni. Nejhorší je to vědomí, že tě vždycky můžou umlčet pěstí. Stačí jedna rána a je to.‘“

Na rozdíl od již zmíněné knihy Než jsem tě poznala či dalšího autorčina románu Dívka, již jsi tu zanechal netlačí její nejnovější počin na city. Svou roli v tom hraje i slabší závěr. Výše uvedené tituly vyvrcholily v srdceryvné drama, ovšem Jako hvězdy v temné noci končí poklidně. Některé linky dokonce autorka nechává nedořešené, ať si je dokreslí fantazie čitatele.

Navzdory drobným nedostatkům se ovšem román řadí k tomu nejlepšímu, co jsme od Jojo Moyes zatím viděli.

Hodnocení: 8,5/10

Autor/ka: Jojo Moyesová

Originální název: The Giver of Stars

Počet stran: 400

Nakladatelství: Ikar

Datum vydání: 2020

Anotace:

Alice Wrightová doufala, že sňatkem s pohledným Američanem Bennettem Van Clevem unikne sešněrovanému životu v Anglii. Jenže ani její manželství, ani život v zapadlém koutě Kentucky se nevyvíjí tak, jak si představovala. Nadšeně tedy uvítá možnost zapojit se jako dobrovolnice do projektu takzvané Koňské knihovny, který má za úkol šířit literaturu a vzdělanost v odlehlých oblastech Appalačských hor. Alici, Margery a tři další odvážné ženy čeká cestování na koních nebezpečnou divokou krajinou, boj s předsudky místních lidí vůči ženám, přistěhovalcům i lidem jiné barvy pleti, ale také nádherné ženské přátelství, soudržnost i láska. Jojo Moyesová ve svém nejnovějším románu tentokrát přináší výpravné historické drama z dob americké hospodářské krize, vycházející ze skutečných událostí.

Rok se s rokem sešel a je tu opět malé ohlédnutí za uplynulými měsíci z knižního hlediska.

Ještě než se ale vrhneme na jednotlivé tituly, ráda bych vám popřála šťastný nový rok 2021. Asi nikdo z nás na počátku toho minulého nepředpokládal, že bude, jaký nakonec byl. Doufejme, že se brzy vše uklidní a život se vrátí do ,,zarytých kolejí". Hodně štěstí, zdraví, lásky a splněných snů i tajných přání.

V roce 2020 se mi po delší době podařilo splnit knižní výzvu. Přečetla jsem celkem 40 knih, dohromady tedy 9 400 stran. Značnou část tvořila povinná četba, jelikož se pomalu ale jistě blíží maturita, a tak spousta knih byla kratšího rozsahu. Průměrně měla jedna knížka 235 stránek.

Velkou část přečtených knih jsem i zrecenzovala, pokud byste chtěli vědět, které to byly, stačí kliknout sem a odkaz vás přesměruje na seznam. V uplynulém roce jsem si také dala re-reading celé Selekce, stálice v young adult literatuře. A jak se mi knihy líbily? Jaké jsem z nich po letech měla pocity? To i mnohem více se dočtete ve speciálním článku, který jsem Selekci věnovala.

Dnes bych vám chtěla představit tituly, na které sice nevyšla samostatná recenze, ovšem rozhodně by neměly být opomenuty.

Pravidelní návštěvníci mého blogu nejspíše vědí, že na komiksy nemám zrovna nejšťastnější ruku. Ovšem v srpnu jsem objevila jeden, který předčil má očekávání. Je jím Harleen od chorvatského kreslíře Stjepana Šejiće. Přiznávám, nejsem žádný odborník na superhrdiny, i tak si mě kniha získala. Graficky je Harleen zpracována úchvatně, a i příběh jako takový mě bavil. Zvlášť samotný vývoj hlavní hrdinky doplněný povedenými kresbami byl velice povedený.

Další velké doporučení je z trochu odlišného soudku. Dáváte šanci starším knihám? Ne? Tak teď byste měli udělat výjimku. Kniha Easy? vydaná roku 2013 se na první pohled tváří jako typická romanťárna - vysoká škola, tajemný mladík, opuštěná hlavní hrdinka. První zdání ale klame. Autorka se v knížce pouští i do témat, která nejsou v young adult literatuře příliš častá - např. znásilňování, stalking atd. I přesto se ovšem Easy? čte velice rychle a stránky ubíhají jedna za druhou. A asi největším plusem je povedené vykreslení romantické linky. Žádná láska na první pohled, ale pomalé sbližování, získávání důvěry a poodhalování minulosti.

U romantiky ještě chvíli zůstaneme. V posledních dnech roku 2020 se mi do rukou dostala jedna z nejočekávanějších knih podzimu - Kroniky prachu: Pár stránek navíc... Tento dodatek je opravdu pro ty, kterým se Kroniky hodně líbily a příběh i postavy si zamilovali natolik, že by s nimi chtěli strávit ještě pár stránek. Autorka v útlé knížečce poodhaluje zákulisí příběhu, popisuje svůj vztah k postavám, nechybí ani překrásné ilustrace. Trochu mě mrzelo, že pan Reed nedostal větší prostor. Nemám nic proti vedlejším postavám, ale přeci jen mě příhody mrzutého knihovníka zajímají více. I tak jsem si ale knihu užila.

Na podzim také vyšel již pátý díl oblíbené série o Marii Kostkové, tentokrát s názvem Aristokratka u královského dvora. Musím uznat, že se mi příběh líbil více než Vlna zločinnosti na zámku Kostka. Na druhou stranu se ovšem některé vtipy opakují. Nevím, co se stalo, ale Mariino chování mi občas trochu vadilo, což se mi u předchozích knih nestalo ani jednou. Stále je to ale oddechové čtení. Uvidíme, s čím přijde Evžen Boček v šesté knize, kde bychom se mohli dočkat i konečného rozřešení.

Jak jsem již psala výše, v uplynulém roce jsem četla hodně klasiky. Většinou povinnou četbu v ročním shrnutí nezmiňuji, protože bych jen opakovala slova někoho jiného, ale tentokrát udělám výjimku a alespoň jeden odstavec jí věnuji. K povinné četbě jsem dlouho měla vyloženě negativní vztah. Povídky malostranské byly jedno velké utrpení. Myslím si, že k některým knihám si člověk najde cestu až časem. Dnes jsem ráda, že jsem se na povinnou četbu ,,nevykašlala" a raději ji přečetla, i když mě zrovna moc nebavila. V roce 2020 se mi do rukou dostaly tři klasiky, které by si dle mého měl přečíst každý - Na západní frontě klid, Bílá nemoc a Farma zvířat. Snad není nutno dodávat, jak moc jsou tato díla nadčasová. Farmu zvířat jsem navíc přečetla i v angličtině. Vůbec se toho nemusíte bát. Spoustu slovíček odvodíte z kontextu.

A ještě takový malý tip na závěr. V srpnu jsem se pustila do Kupce benátského, kterého asi všichni známe. Po přečtení jsem si pustila přednášku pana profesora Hilského, ve které rozebíral pozadí příběhu, a musím říci, že celá kniha dostala ještě větší rozměr.

A jaký byl váš rok 2020? Účastnili jste se nějaké knižní výzvy? Pokud ano, podařilo se vám ji splnit?

O mně

Právě letí

Seznamy

Pravidelní čtenáři

Archiv

Statistiky